O spojitosti věcí vnitřních a vnějších:
_
_
Milý čtenáři, i ty se nejspíše zaobíráš otázkou, jak
změnit zaběhlý systém otroctví a všeobecného vládnutí iluzí v tomto světě,
tzv. matrix. Je zkušeností historickou i současnou patrno, že vnější styl
nápravy je pramálo efektivní a že jej dobře vyjadřuje ono „bojovat za mír“.
Obzvlášť v této naší české zemi, kde kibicování je normou, zdá se nějaké
jednotné protestní hnutí spíše utopií. Je tedy možný nějaký efektivnější způsob
změny věcí vezdejších?
Ve světle Jungovské psychologie, kvantové fyziky, mystiky a osobní zkušenosti taková možnost opravdu existuje. Koncept globálního vědomí, zrcadlení archetypů vnitřních a vnějších, princip hologramu, karma apod., mohou aspirovat na to, být opravdovou odpovědí na ono společenské dilema. Základní premisou je tudíž to, že nápravou našeho niterného světa se vším všudy, dojde i k nápravě všeobecné vnější reality. Pouhé přijetí takového konceptu, vyžaduje však od Tebe, čtenáři, schopnost nadhledu či vhledu, analýzu zdánlivě nesouvisejících spojitostí a odvahu k vnitřní transformaci. Ze zkušeností těch, kteří touto cestou kráčeli v minulosti, totiž vyplývá, že jde o cestu zdaleka nejméně pohodlnou, však nejrychlejší. Již první kroky odrazují většinu lidí, neboť postavit se tváří v tvář svému vnitřnímu „novému světovému řádu“, léty naučené auto-propagandě či ponejvíce ignorované sebedestruktivní síle – jakési vnitřní imperialistické armádě, požaduje od nás opravdovou stabilitu, bdělost a odhodlání. Jak snadný je totiž alibistický útěk k vnějšímu boji, kterým je např. i tento článek.
Než položíme si několik pokusných otázek, je dobré naučit se rozlišovat alespoň základní archetypální části naší bytosti. Mnoho je napsáno o egu, výchově, Duši, Duchu, nepřeberné množství systémů, rozlišujících tyto naše vnitřní součásti. Zjednodušíme – li to zcela až tristním způsobem, dobereme se vlastně ke třem prazákladním složkám, ovlivňujícím naše bytí, cítění, přemýšlení. Jedná se o podvědomí, vědomí, nadvědomí, kdy ono ego je jakýmsi vše-prostupujícím parazitem, narušujícím synchronicitu oněch zmíněných. Pokusme se o jejich stručný popis:
- Podvědomí: soubor veškerých naučených informací a zkušeností, převážně nevědomých, jakási obrovská vnitřní knihovna. Sídlo „hodnotících uzlů“ ega, projevujících se ve vědomí.
- Vědomí: To, co obvykle nazýváme my; funkční projevy neuro-hormonální soustavy. Činitel, projevující součin naší výchovy, genetického předurčení a spiritualituální složky.
- Nadvědomí: Naše vyšší Já, shrnující označení pro Duši, Ducha, hierarchii našich Nad-Já, prostě Boži jiskra v člověku. Běžně je jejich nejnižším a nejlépe slyšitelným „hlasem“ svědomí.
Jak známo, naše pozornost určuje naši realitu. Soustředíme-li se tedy převážně na negativní projevy okolního dění, je logické, že nám skutečnost bude připadat také negativní. Akcentujeme-li naopak radost a harmonii, všímáme si takového i v okolí. Takto by to bylo však náramně jednoduché, kdyby však neexistovalo ono ego, které dokáže např. lásku přeměnit na růžové brýle, či informovanost o reálných skutečnostech na depresi a marnost, svobodu na vlastnictví. Ne každý má možnost využít např. darů Ayahuascy, aby do těchto spletitých struktur naší psyché rychle pronikl. Můžeme se však cvikem a vnitřní zodpovědností dobrat stejných výsledků. Analýzou vnějšího zdroje negativního pocitu, dojdeme k jeho příčině ve struktuře našeho myšlení.
Položme si proto jako příklad několik otázek a zkusme si na ně odpovědět dle tohoto klíče:
Které situace nám v okolí nejvíce vadí? - Jak mi zrcadlí mé vnitřní postoje? – Jak to změním?
Je to např. stávající finanční systém dluhů a otroctví?
Co mi proboha může tak olbřímí nechutnost zrcadlit? Když si uvědomíme princip, kdy banky půjčují peníze na dluh, který je umořitelný jen dalším zadlužením. Zaměníme-li banky za naše ego a peníze za vitální energii, jsme hned blíže odpovědi. Máme například chuť něco kreativně stvořit; obraz, sochu, milostný akt, prostě cokoli. Tu nastává chvíle našeho vnitřního parazita s jeho: „nemám potřebnou inspiraci či fantazii“ a následné: „vždyť to má být tak a tak, podle takových a takových norem“. Výsledné dílo je potom mixem opravdové inspirace a rozumového bloku. Právě ona nevíra ve vlastní sílu a zaprodání se stávajícím normám je ona půjčka s dluhem, kdy taková se postupně stává pravidlem, až přijde ona tvůrčí krize. Cesta změny tkví pouze v posunování hranic neznámého, boření iluze své konečnosti. A otroctví? Kdo není otrokem svých iluzí, myšlenkových konstruktů inspirovaných nepřiznaným strachem?
Máme v sobě i my nějakého vnitřního Rotchielda? Vnitřní dogmatickou církev strnulých názorů a neměnných přesvědčení? Potlačenou agresivitu, projevující se militantním přesvědčováním druhých o správnosti svého názoru? Obrovskou sebelítost, vyvěrající jako syndrom spasitele? V křivdách, o jejichž nápravu tak bojujeme, spatřeme své vlastní smutky. Uzdravme sebe, svět jsme jen my. Žádní druzí, co za všechno můžou, neexistují. Jen my.
Psáno pro NWOO
Ve světle Jungovské psychologie, kvantové fyziky, mystiky a osobní zkušenosti taková možnost opravdu existuje. Koncept globálního vědomí, zrcadlení archetypů vnitřních a vnějších, princip hologramu, karma apod., mohou aspirovat na to, být opravdovou odpovědí na ono společenské dilema. Základní premisou je tudíž to, že nápravou našeho niterného světa se vším všudy, dojde i k nápravě všeobecné vnější reality. Pouhé přijetí takového konceptu, vyžaduje však od Tebe, čtenáři, schopnost nadhledu či vhledu, analýzu zdánlivě nesouvisejících spojitostí a odvahu k vnitřní transformaci. Ze zkušeností těch, kteří touto cestou kráčeli v minulosti, totiž vyplývá, že jde o cestu zdaleka nejméně pohodlnou, však nejrychlejší. Již první kroky odrazují většinu lidí, neboť postavit se tváří v tvář svému vnitřnímu „novému světovému řádu“, léty naučené auto-propagandě či ponejvíce ignorované sebedestruktivní síle – jakési vnitřní imperialistické armádě, požaduje od nás opravdovou stabilitu, bdělost a odhodlání. Jak snadný je totiž alibistický útěk k vnějšímu boji, kterým je např. i tento článek.
Než položíme si několik pokusných otázek, je dobré naučit se rozlišovat alespoň základní archetypální části naší bytosti. Mnoho je napsáno o egu, výchově, Duši, Duchu, nepřeberné množství systémů, rozlišujících tyto naše vnitřní součásti. Zjednodušíme – li to zcela až tristním způsobem, dobereme se vlastně ke třem prazákladním složkám, ovlivňujícím naše bytí, cítění, přemýšlení. Jedná se o podvědomí, vědomí, nadvědomí, kdy ono ego je jakýmsi vše-prostupujícím parazitem, narušujícím synchronicitu oněch zmíněných. Pokusme se o jejich stručný popis:
- Podvědomí: soubor veškerých naučených informací a zkušeností, převážně nevědomých, jakási obrovská vnitřní knihovna. Sídlo „hodnotících uzlů“ ega, projevujících se ve vědomí.
- Vědomí: To, co obvykle nazýváme my; funkční projevy neuro-hormonální soustavy. Činitel, projevující součin naší výchovy, genetického předurčení a spiritualituální složky.
- Nadvědomí: Naše vyšší Já, shrnující označení pro Duši, Ducha, hierarchii našich Nad-Já, prostě Boži jiskra v člověku. Běžně je jejich nejnižším a nejlépe slyšitelným „hlasem“ svědomí.
Jak známo, naše pozornost určuje naši realitu. Soustředíme-li se tedy převážně na negativní projevy okolního dění, je logické, že nám skutečnost bude připadat také negativní. Akcentujeme-li naopak radost a harmonii, všímáme si takového i v okolí. Takto by to bylo však náramně jednoduché, kdyby však neexistovalo ono ego, které dokáže např. lásku přeměnit na růžové brýle, či informovanost o reálných skutečnostech na depresi a marnost, svobodu na vlastnictví. Ne každý má možnost využít např. darů Ayahuascy, aby do těchto spletitých struktur naší psyché rychle pronikl. Můžeme se však cvikem a vnitřní zodpovědností dobrat stejných výsledků. Analýzou vnějšího zdroje negativního pocitu, dojdeme k jeho příčině ve struktuře našeho myšlení.
Položme si proto jako příklad několik otázek a zkusme si na ně odpovědět dle tohoto klíče:
Které situace nám v okolí nejvíce vadí? - Jak mi zrcadlí mé vnitřní postoje? – Jak to změním?
Je to např. stávající finanční systém dluhů a otroctví?
Co mi proboha může tak olbřímí nechutnost zrcadlit? Když si uvědomíme princip, kdy banky půjčují peníze na dluh, který je umořitelný jen dalším zadlužením. Zaměníme-li banky za naše ego a peníze za vitální energii, jsme hned blíže odpovědi. Máme například chuť něco kreativně stvořit; obraz, sochu, milostný akt, prostě cokoli. Tu nastává chvíle našeho vnitřního parazita s jeho: „nemám potřebnou inspiraci či fantazii“ a následné: „vždyť to má být tak a tak, podle takových a takových norem“. Výsledné dílo je potom mixem opravdové inspirace a rozumového bloku. Právě ona nevíra ve vlastní sílu a zaprodání se stávajícím normám je ona půjčka s dluhem, kdy taková se postupně stává pravidlem, až přijde ona tvůrčí krize. Cesta změny tkví pouze v posunování hranic neznámého, boření iluze své konečnosti. A otroctví? Kdo není otrokem svých iluzí, myšlenkových konstruktů inspirovaných nepřiznaným strachem?
Máme v sobě i my nějakého vnitřního Rotchielda? Vnitřní dogmatickou církev strnulých názorů a neměnných přesvědčení? Potlačenou agresivitu, projevující se militantním přesvědčováním druhých o správnosti svého názoru? Obrovskou sebelítost, vyvěrající jako syndrom spasitele? V křivdách, o jejichž nápravu tak bojujeme, spatřeme své vlastní smutky. Uzdravme sebe, svět jsme jen my. Žádní druzí, co za všechno můžou, neexistují. Jen my.
Psáno pro NWOO