o hodnocení:
Často si říkám, proč i lidé duchovně se rozvíjející vynikají tak očividně svou nepokorou. Lze to nazývati duchovním egem? Ze zkušenosti vyplývá, že v každé etapě duchovního vývoje se setkáváme s různými výzvami, zkouškami a taktéž iluzemi. Takto je vědomí vedeno ze stavu duality do Jednoty. I zde bychom však neměli zapomínat na umění rozlišování. V praxi s námi cloumají všechny dosud nevyzkoušené cesty iluze, prověřující naše sebepoznání. Jak často vidíme v kolektivu spirituálně často i pokročilých lidí nejrůznější vymezování, ohrnování nosu, výsměch? Jakousi osobní duchovní důležitost, nepostradatelnost?
Při prvotním hledání na našich osobních cestách často nacházíme umění Přítomnosti. Pro mnohé jest osvojování si tohoto umu jistě požehnáním, neboť je velmi efektivním v praxi života. Pozorujeme, že naše pozornost tvoří náš život. Povětšinou jsou tato a další období ve znamení sbírání teoretických informací, rozvíjením praktických schopností, vlastní transformací. V tomto nekonečném procesu návratu k sobě, kdy láska srdce nahrazuje naši naprogramovanou, sídlí onen narušitel - ten, který může zemřít.
Zemřít. Také známý jako strach ze smrti, zdroj všech ostatních strachů. Vysoce efektivní nástroj oddělování, ego, strážce nedorozumění, vnitřní soudce, manipulátor.
Proč ve většině případů musíme být životem dovedeni až k samotnému dnu své existence, abychom alespoň zaslechli šepot své prapodstaty? Oné báze Stvoření, kterou jsme právě v přítomné přirozenosti vedeni? Co je tedy tím oním prapůvodním paprskem čistoty, který tak úspěšně ignorujeme? Je toto ona univerzální Pravda? Je zřejmé, že pouze skrze tuto vnitřní božskou esenci jsme schopni se spojit s mnohými formami duchovního vedení. Ať už je to svědomí, intuice, duchovní Průvodci, zvířata, rostliny, celé Stvoření.
Co je tedy hlavní devízou transformace na všech úrovních? Když vždy v nás něco zemře a něco nového roste? Je to tedy Smrt? Posvátná brána Smrti, vedoucí ke Znovuzrození.
Ona Smrt, ve které vše smrtelné umírá, ve které je jenom přítomnost. A v této prapůvodní čistotě zříme seménko stromu Lásky, jehož listy nás ovívají na cestě Životem. To my sami jsme tím semínkem a naše pozornost pramenem jeho růstu.
Psáno pro časopis Astrolife
Při prvotním hledání na našich osobních cestách často nacházíme umění Přítomnosti. Pro mnohé jest osvojování si tohoto umu jistě požehnáním, neboť je velmi efektivním v praxi života. Pozorujeme, že naše pozornost tvoří náš život. Povětšinou jsou tato a další období ve znamení sbírání teoretických informací, rozvíjením praktických schopností, vlastní transformací. V tomto nekonečném procesu návratu k sobě, kdy láska srdce nahrazuje naši naprogramovanou, sídlí onen narušitel - ten, který může zemřít.
Zemřít. Také známý jako strach ze smrti, zdroj všech ostatních strachů. Vysoce efektivní nástroj oddělování, ego, strážce nedorozumění, vnitřní soudce, manipulátor.
Proč ve většině případů musíme být životem dovedeni až k samotnému dnu své existence, abychom alespoň zaslechli šepot své prapodstaty? Oné báze Stvoření, kterou jsme právě v přítomné přirozenosti vedeni? Co je tedy tím oním prapůvodním paprskem čistoty, který tak úspěšně ignorujeme? Je toto ona univerzální Pravda? Je zřejmé, že pouze skrze tuto vnitřní božskou esenci jsme schopni se spojit s mnohými formami duchovního vedení. Ať už je to svědomí, intuice, duchovní Průvodci, zvířata, rostliny, celé Stvoření.
Co je tedy hlavní devízou transformace na všech úrovních? Když vždy v nás něco zemře a něco nového roste? Je to tedy Smrt? Posvátná brána Smrti, vedoucí ke Znovuzrození.
Ona Smrt, ve které vše smrtelné umírá, ve které je jenom přítomnost. A v této prapůvodní čistotě zříme seménko stromu Lásky, jehož listy nás ovívají na cestě Životem. To my sami jsme tím semínkem a naše pozornost pramenem jeho růstu.
Psáno pro časopis Astrolife