Kramářova vila - Vláda vnitřní a vnější
Tak, jak člověk je obrazem makrokosmu, tak i krajina Země na různých místech nese specifické energie. Je známo, že v pradávných dobách, kdy cit a svědomí byly ještě přirozenou součástí lidského posuzování, byla posvátná – silová místa osázena nejrůznějšími menhiry. Dohromady tvoří jakousi energeticko – informační síť, obdobu moderního internetu, akorát na bázi vědomí. Takovýchto míst je u nás mnoho a jedním z nich je i kopec v Praze, na kterém je Kramářova vila – reprezentační sídlo premiéra.
Jistě mnohému čtenáři vadí vezdejší politická situace a marná šance jí změnit klasickou formou voleb. Existuje tedy nějaká jiná možnost? Ano! A to začít sám na sobě. Z poznatků moderní psychologie a kvantové fyziky můžeme usuzovat na existenci jakéhosi globálního vědomí, které nese sumu veškerého lidského konání a poznání. Podle síly a energie jednotlivých aspektů v tomto kolektivním vědomí, zrcadlí se tyto v lidské společnosti a jejích proměnách. Je tedy jasné, že jakákoli forma společenské nápravy se musí udát nejprve uvnitř každého z nás. Příkladem může být i represivní výchova dětí. Ta u nich způsobuje rostoucí touhu po zakázaném a naopak svoboda rozhodování a nenucený pozitivní příklad postupně vedou k moudrosti a vnitřní jistotě. Paralelou, vztaženou na občana a vládu tedy snadno zjistíme, že v obrat můžeme doufat nikoli rozčilováním se u televize (kdy akorát svými negativními pocity posilujeme vládní obludárium), ale naopak vnitřním klidem a láskou.
Proto si popíšeme 7 energií kopce, na kterém stojí Kramářova vila. Pak se můžeme kouknout na své vlastní smýšlení a to, jestli kolektivní obrodě spíše pomáháme, nebo ji ztěžujeme;
1) Přítomnost vs. tradice:
Zde jde o to, že vše je v neustálém pohybu, proměnlivé. Moudrý vladař vždy váží situaci a volí řešení adekvátní události i době. Proto slepé opakování některých tradic jen kvůli zvyku může být na škodu. Použijeme opět paralelu s dítětem. Ve fiktivní rodině je např. zvykem každoroční zabíjačka. Tentokrát by poprvé mělo jet i malé dítě. I když bude chráněno před spatřením samotného aktu zabití, nebude mít třeba na maso chuť. Děti často bývají citlivé na energie, proto všeobecně maso nechtějí. Jenomže kvůli strachu či zvyku je maso dítěti nuceno, dítě postupně oslabuje své tělo a umírá v padesáti na rakovinu tlustého střeva, nehledě na to, že stejně dopadly i jeho děti. Přitom pokud by rodič přání respektoval, nemuselo k tomu dojít.
Je tedy důležité přezkoumat, zda naše chování motivuje strach, či zda jsme se již rozhodli vzít do rukou otěže zodpovědnosti a nasloucháme vyššímu hlasu intuice.
2)Touha vs. chtíč:
Je naše touha tvůrčí nebo destruktivní? Kolik politiků je dnes motivováno ryzím záměrem a kolik penězi? Zde je třeba nahlédnout do našich tajných tužeb. Které naší části dáváme prostor toužit? Je to ego, které chce vždy oddělovat, kontrolovat, podvádět? Nebo čistota naší božské části, která svou průzračností dovolí vejít opravdové hojnosti?
3)Svoboda vs. manipulace:
Další archetyp měl podobu faraona – božského zlatého krále. I my v sobě máme vnitřního kormidelníka, který udává naše životní směřování. I on může být zajatcem ega a my potom potřebujeme ostatní kontrolovat, protože víme všechno líp, vynucujeme si respekt násilím (řev na neposlušné dítě). Nebo jednáme na základě ctností – tedy uvážlivě a spravedlivě – moudře. Být takovým ctnostným vládcem sebe sama však vyžaduje vědomé konání. Opravdu dělat to, co vnitřně schvaluji a jsem pro to rozhodnut (ne např. volit menší zlo). Když tuto vlastnost alespoň částečně zpracujeme, vyzařujeme pak respekt a ctnost jaksi bez námahy a dětem naopak naše doporučení (ne rozkazy) imponují.
4)Úhel pohledu:
Tato oblast odpovídá srdci a pokládá se za vůbec nejdůležitější bod. Máme-li srdce zavřené, posuzujeme vše na základě vzdělání, výchovy či jiné formy „naprogramování“. Pokud však milujeme, tak lásku tvoříme činem i myšlenkou, uvnitř i do okolí. Také je to jediné „přikázání“ Krista: „Miluj“. Proto nesuďme, raději milujme.
5)Interakce:
Mluvíme s rozvahou, nebo plácneme první, co nás napadne? Mluvíme sami k sobě s odhodláním býti lepší, nebo jsou naše myšlenky a pocity zničující? Velmi důležitý bod, neboť komunikací se zapojujeme do společnosti. A kvality našich slov zrcadlí se na našem okolí i na nás. Buďme proto raději srdeční, když už nic jiného, je to alespoň zdravé.
6)Plán:
Zde je potřeba porozmýšlet o našem budoucím směřování. Jak známo, každá myšlenka, emoce, představa tvoří naší budoucnost. Pokud se tedy předháníme, za jak velkou bačkoru to stojí, můžeme očekávat pouze horší situace. Ale když si to dovolíme a představíme si budoucnost v ideální podobě, stane se tak. Pravidlem bývá, že čím fantastičtější a nepravděpodobné tyto projekce jsou, tím spíše se stanou v realitě. Je tomu tak, protože na nich nelpíme (lpění naopak oddaluje). Je proto dobré se vnitřně alespoň rozhodnout, zda cestou vnitřní kultivace charakteru chci přispět ke všeobecné spolupráci a tvorbě nového světa, nebo zda umírám spolu se starými strukturami světa materialistické filozofie.
7)Celistvost:
Souhrnný spojovatel popisovaných archetypů. Respektive, je mým příkladem sv. Václav, nebo nějaký Kalousek? A já se chovám a smýšlím jako kdo z nich?
Psáno pro časopis Astrolife