Krajinotvorba 6:
V šestém, předposledním dílu tohoto seriálu o Krajinotvorbě, věnujme se dovysvětlení některých detailů a různým situacím, které jsou v praxi důležité.
Měli bychom především zdůraznit některé hlavní koncepce. Tak například vztah záměru a rituálu. Záměrem rozumíme naší motivaci, rituálem pak samotnou formu provedení. Jak je možné, že někdo „obtancuje“ celý dům, jeho rohy obloží kameny, poprosí všechny anděly, a přesto se atmosféra nezmění, když někdo jiný třeba jen vejde a změní se vše?
Pro plnohodnotnou kabalistickou stavbu je sice nutno pracovat s co možná nejširším záběrem, aby náš „most idejí“ měl všechny požadované „pilíře“, vše je však dáno onou ideou, která má přes ten most k nám proudit. Proto nejprve pečlivě prozkoumejme naši motivaci a „ideu“, kterou chceme konkrétní místo ošetřit. Její vhodnost a zralost nejlépe rozpoznáme srdcem, skrze „láskyplnou mysl“ pak máme lepší přehled o tom, zda touha pro „opravu“ nějakého místa náhodou nevyvěrá z našeho ega, ba co hůř, z našeho duchovního ega. Individuální diagnostiku je vhodné podrobit konfrontaci v kolektivu ostatních citlivců. V následné debatě pak snadno rozeznáme zkreslení pravdy jednotlivými osobnostmi. Je-li požadovaná ctnost ve vnitřním světě již rozvinuta, postupujeme dále.
V této fázi již začínají panikařit příslušníci nejrůznějších sekt, magicky ovládnuté „ovečky“, či hierarchičtí mágové, kteří nechápou nepodmíněnost nekonečné lásky srdce. Zpravidla jsou ovládáni skrze nějaký egregor, což poznáme podle „nepřítomného“ pohledu očí a recitací nesmyslných nařízení, dogmat, vyvoláváním strachu, hrožením trestem atd. Dále také Duše, jež mají z minulosti negativní zkušenost, související s magickou činností a jejichž osobnosti ještě nedozráli k plné síle a emoční samovládě, projevují se značně hystericky, či naopak velmi apaticky. Mladí jsou často zmateni nepřesnými informacemi z konspiračních filmů, které jsou často infiltrovány vlivy, odrazujícími od práva vzít si zpět vlastní sílu a schopnosti. Nejčastěji mají problémy ti, kteří byli vystaveni nějakému „zasvěcení“ v indických liniích, neboť bytosti napodobující Boha jsou velmi agresivní. Rovněž ovládnutí křesťanskými technologiemi blokuje osobnost skrze různé pocity viny, zbytečnosti individuální samovlády či mocenskou propagandou. O luciferiánské agendě skrze média, politiku a vzdělávací instituce se pak snad netřeba zmiňovat.
Samotný rituál je pak činností, kdy by se skrze lidské srdce měli rovnoprávně a dobrovolně projevit obyvatele všech sfér Univerza. Obzvláště ta dobrovolnost tedy vyžaduje velmi očištěnou schopnost „naslouchat“. Mnohdy je skupina či jedinec tak zaslepen „vidinou ráje“, že ignoruje „slabounké hlásky“ krajinných bytůstek či moudrý hlas sfér andělských. Samotnou kapitolou je pak opakování starých rituálů. Tyto jsou vytvořeny zpravidla tak, že jemnohmotné bytosti jsou povinny člověka poslechnout při splnění jednotlivých částí rituálu. Bytosti starých časů jsou tedy často „tahány ze svého vývoje“ a nuceny k práci, která však byla vhodná v dobách minulých. Je to, jako bychom v centru moderního lunaparku platili nehorázné sumy za to, že si můžeme v kaluži zahrát kuličky (ačkoli všechny atrakce jsou dávno zdarma).
Při samotné práci je stěžejní neustálá interakce vnitřku a bytostí sfér v přítomnosti. Stává se, že horní světy jsou našemu přání nakloněny, ale krajinné přírodní bytosti jsou zatíženy minulostí a nemají sil k jeho upevnění ve hmotě. Můžeme jim pomoci skrze vlastní nápravu paralelních charakterových vlastností. Interakce naší bytosti s těmi ostatními trvá až do momentu, kdy již necítíme jakýkoli dluh na číkoli straně.
Vhodným rituálem je kupříkladu mysticko-magická meditace, doplněná intuitivním tancem a zpěvem. Zdůrazněme opět, že ona „idea“ padá „seshora dolů“ a že vnitřní zpracování konkrétních archetypů je jakýmsi středem a hlas a gesta jsou jejich hmotnými násobiči, měli bychom je tedy provádět s pocitem míru a planoucího srdce, však s nohama pevně na zemi (spíše na Zemi). Bez patřičných vnitřních ctností se můžeme nevědomky dopouštět chyb. To je rovněž podstatou umění splněných přání.
Rozlišování vlastních sugescí od pravdy je řemeslem, vyžadujícím hlubinné přezkoumávání vlastní psyché. Ze zdánlivě vnějšího světa můžeme pravdivěji odečítat právě pouze na základě vlastního sebepoznání a i tak je zde velké zkreslení. Ne každé místo se „silnou energií“ je automaticky pozitivní a rovněž mnohá místa se zdánlivě negativním působením mohou být božská a zrcadlí nám pouze naše bolístky. Chyb v diagnostice se nejčastěji dopouštíme při upřednostňování jen jedné mozkové hemisféry. Odečítáme-li tedy energii pouze pocitově, či pouze myšlenkově, může nás napálit sofistikovaná iluzorní magie. Stopujeme tedy kořeny našich pocitů a myšlenek, odkrýváme jejich podmíněnost a opětovně se probouzíme v potlačených částech našeho podvědomí a to včetně božských schopností. Strach z vlastního božství nám přesně diagnostikuje vztah Ducha a těla, kteří se však neustále kvalitněji propojují prostřednictvím Srdce, hlavního to alchymického tyglíku naší nekonečné bytosti.
V šestém, předposledním dílu tohoto seriálu o Krajinotvorbě, věnujme se dovysvětlení některých detailů a různým situacím, které jsou v praxi důležité.
Měli bychom především zdůraznit některé hlavní koncepce. Tak například vztah záměru a rituálu. Záměrem rozumíme naší motivaci, rituálem pak samotnou formu provedení. Jak je možné, že někdo „obtancuje“ celý dům, jeho rohy obloží kameny, poprosí všechny anděly, a přesto se atmosféra nezmění, když někdo jiný třeba jen vejde a změní se vše?
Pro plnohodnotnou kabalistickou stavbu je sice nutno pracovat s co možná nejširším záběrem, aby náš „most idejí“ měl všechny požadované „pilíře“, vše je však dáno onou ideou, která má přes ten most k nám proudit. Proto nejprve pečlivě prozkoumejme naši motivaci a „ideu“, kterou chceme konkrétní místo ošetřit. Její vhodnost a zralost nejlépe rozpoznáme srdcem, skrze „láskyplnou mysl“ pak máme lepší přehled o tom, zda touha pro „opravu“ nějakého místa náhodou nevyvěrá z našeho ega, ba co hůř, z našeho duchovního ega. Individuální diagnostiku je vhodné podrobit konfrontaci v kolektivu ostatních citlivců. V následné debatě pak snadno rozeznáme zkreslení pravdy jednotlivými osobnostmi. Je-li požadovaná ctnost ve vnitřním světě již rozvinuta, postupujeme dále.
V této fázi již začínají panikařit příslušníci nejrůznějších sekt, magicky ovládnuté „ovečky“, či hierarchičtí mágové, kteří nechápou nepodmíněnost nekonečné lásky srdce. Zpravidla jsou ovládáni skrze nějaký egregor, což poznáme podle „nepřítomného“ pohledu očí a recitací nesmyslných nařízení, dogmat, vyvoláváním strachu, hrožením trestem atd. Dále také Duše, jež mají z minulosti negativní zkušenost, související s magickou činností a jejichž osobnosti ještě nedozráli k plné síle a emoční samovládě, projevují se značně hystericky, či naopak velmi apaticky. Mladí jsou často zmateni nepřesnými informacemi z konspiračních filmů, které jsou často infiltrovány vlivy, odrazujícími od práva vzít si zpět vlastní sílu a schopnosti. Nejčastěji mají problémy ti, kteří byli vystaveni nějakému „zasvěcení“ v indických liniích, neboť bytosti napodobující Boha jsou velmi agresivní. Rovněž ovládnutí křesťanskými technologiemi blokuje osobnost skrze různé pocity viny, zbytečnosti individuální samovlády či mocenskou propagandou. O luciferiánské agendě skrze média, politiku a vzdělávací instituce se pak snad netřeba zmiňovat.
Samotný rituál je pak činností, kdy by se skrze lidské srdce měli rovnoprávně a dobrovolně projevit obyvatele všech sfér Univerza. Obzvláště ta dobrovolnost tedy vyžaduje velmi očištěnou schopnost „naslouchat“. Mnohdy je skupina či jedinec tak zaslepen „vidinou ráje“, že ignoruje „slabounké hlásky“ krajinných bytůstek či moudrý hlas sfér andělských. Samotnou kapitolou je pak opakování starých rituálů. Tyto jsou vytvořeny zpravidla tak, že jemnohmotné bytosti jsou povinny člověka poslechnout při splnění jednotlivých částí rituálu. Bytosti starých časů jsou tedy často „tahány ze svého vývoje“ a nuceny k práci, která však byla vhodná v dobách minulých. Je to, jako bychom v centru moderního lunaparku platili nehorázné sumy za to, že si můžeme v kaluži zahrát kuličky (ačkoli všechny atrakce jsou dávno zdarma).
Při samotné práci je stěžejní neustálá interakce vnitřku a bytostí sfér v přítomnosti. Stává se, že horní světy jsou našemu přání nakloněny, ale krajinné přírodní bytosti jsou zatíženy minulostí a nemají sil k jeho upevnění ve hmotě. Můžeme jim pomoci skrze vlastní nápravu paralelních charakterových vlastností. Interakce naší bytosti s těmi ostatními trvá až do momentu, kdy již necítíme jakýkoli dluh na číkoli straně.
Vhodným rituálem je kupříkladu mysticko-magická meditace, doplněná intuitivním tancem a zpěvem. Zdůrazněme opět, že ona „idea“ padá „seshora dolů“ a že vnitřní zpracování konkrétních archetypů je jakýmsi středem a hlas a gesta jsou jejich hmotnými násobiči, měli bychom je tedy provádět s pocitem míru a planoucího srdce, však s nohama pevně na zemi (spíše na Zemi). Bez patřičných vnitřních ctností se můžeme nevědomky dopouštět chyb. To je rovněž podstatou umění splněných přání.
Rozlišování vlastních sugescí od pravdy je řemeslem, vyžadujícím hlubinné přezkoumávání vlastní psyché. Ze zdánlivě vnějšího světa můžeme pravdivěji odečítat právě pouze na základě vlastního sebepoznání a i tak je zde velké zkreslení. Ne každé místo se „silnou energií“ je automaticky pozitivní a rovněž mnohá místa se zdánlivě negativním působením mohou být božská a zrcadlí nám pouze naše bolístky. Chyb v diagnostice se nejčastěji dopouštíme při upřednostňování jen jedné mozkové hemisféry. Odečítáme-li tedy energii pouze pocitově, či pouze myšlenkově, může nás napálit sofistikovaná iluzorní magie. Stopujeme tedy kořeny našich pocitů a myšlenek, odkrýváme jejich podmíněnost a opětovně se probouzíme v potlačených částech našeho podvědomí a to včetně božských schopností. Strach z vlastního božství nám přesně diagnostikuje vztah Ducha a těla, kteří se však neustále kvalitněji propojují prostřednictvím Srdce, hlavního to alchymického tyglíku naší nekonečné bytosti.